Tobruk (nový český válečný film konečně v kině)
Václav Marhoul vlastně natočil přesně to, co si předsevzal a co byl jeho úkol. Natočil film, který není ani tak nějakou epickou hrdinskou poctou československým vojákům, kteří se rozhodli vzdorovat nacistické Říši a za svobodu naší vlasti se vydali bojovat do Afriky. Natočil film, který nám má připomenout, že někde v Africe během druhé světové války nějací naši vojáci byli, a že tam přicházeli o život. U nás se ve spojitosti s druhou světovou válkou a našimi vojáky mluví mnohem více o letcích v Anglii nebo o východní frontě. Bojovalo se ale také v Africe.
Tobruk je velice zvláštní film, který se vymyká veškerému očekávání a s tím je možná třeba jít na něj do kina. Nejde o „typicky žánrový válečný film". Nejde ani o skrytě protiválečný film, něco jako Mariňák od Sama Mendese, i když právě tento americký snímek v lecčems Tobruk připomíná. Tobruk nemá nějakou uchopitelnější dějovou linku, typicky filmovou dějovou skladbu. Dokonce nemá divácky přívětivý konec.
To jsou všechno věci, které dělají z Tobruku skutečný originál. Něco, co tu ještě nebylo a nejspíš pěkně dlouho ani nebude. Zároveň jsou to ale i jeho chyby. Václav Marhoul se totiž rozhodl ukázat divákům, jak to vypadalo v africké poušti. Co tam naši vojáci zažívali, jak se postupně pod nánosy písku měnili, co taková válka v Africe mohla udělat s čistou duší mladíků, kteří šli do války pro své ideály. Třeba hlavní hrdina filmu (hlavní hrdina spíše relativně) Jiří Pospíchal, který se do války vydal tak trošku na protest svému otci - majetnému podnikateli, který začal pro udržení své živnosti aktivně kolaborovat s nacisty.
Je to chvályhodné, Václav Marhoul se díky tomu téměř vždy vyhýbá typickým klišé žánrového válečného filmu. Nedočkáme se žádných scén, ve kterých by umírající voják podával kamarádovi ve svých posledních chvílích dopis pro svou milou doma. Všechno, co se v Tobruku děje, působí až trýznivě reálně. Když se vojáci nudí, sledujeme nudu. Čekají, vyčkávají, dokonce se postupem času až ztrácí pocit jakéhokoliv nebezpečí. Když se ovšem zcela nečekaně ono všudypřítomné nebezpečí přiřítí se zničující silou, divák je šokován stejně jako vojáci. V tomhle smyslu vytvořil Marhoul vpravdě uchvacující film, hodně inspirovaný režisérovým oblíbeným válečným snímkem Jdi a dívej se.
Problém ovšem je, že když nemá Tobruk vlastně žádný uchopitelný děj, začínáte přemýšlet, proč vlastně vznikl. Jaký byl jeho účel? Máme dvě hodiny sledovat epizodky ze života vojáků v písečných zákopech, z nichž někteří přežijí a jiní jsou zabiti? Proč ne, na podobných tématech je postavena spousta válečných filmů, jenže v tom případě je třeba mít mnohem prokreslenější postavy. Takové, do kterých budete ochotni investovat své emoce. Se kterými budete ty jejich životy, které mohou kdykoliv skončit, prožívat. Právě to se ovšem Marhoulovi příliš nepodařilo. Dva nováčci, kteří se na počátku filmu k libyjskému praporu připojují, dokonce nějakou dobu nepromluví ani slovo. Když ale po nějaké první půlhodině začnou vykládat, trochu povídat sami o sobě, stejně zůstanou jen načrtnutými charaktery.
Vlastně všechny postavy vojáků, poručíků a velitelů zůstanou až do konce filmu pouze načrtnutými osobnostmi. Ač jsou všichni výborně zahraní, špinaví, zpocení, vojensky vycepovaní (herecký dril, který jim Marhoul připravil, je zde opravdu vidět), když z vás scénář neudělá skutečnou osobu, jako herec s tím těžko něco zmůžete. V Tobruku je mladičký hezounek, šikanovaný žid, namachrovanec z legie, obrýlený filozof, obstloustlý „tatík", který se o všechny stará („Proč si všichni myslí, že když je někdo při těle, musí být automaticky kuchař?") nebo zlý velitel, který se vyžívá na cizím neštěstí. Je tam prostě zajímavá sestava osobností, které ale postrádají větší hloubku.
Například zrovna poslední jmenovaný příklad, zlý velitel, o kterém do konce filmu nevíte, co si máte myslet. Proč dělá to, co dělá? Když občas (ale opravdu jen občas) v něm zazáří nějaký záchvěv lidskosti, proč je jinak tak zlý, odporný a proti všem? Chce tím své vojáky vycepovat? Těžko říct, film nám na to nedá žádnou odpověď, protože jeho postava zůstane až do závěrečných titulků jen načrtnutým potencionálně silným charakterem.
V čem ale film funguje až magicky úchvatně, to je atmosféra. Václav Marhoul mistrně předvádí, že patří k režisérům světového formátu a Tobruk je první český film po dlouhých letech, který nevypadá ani trošku „česky". Tobruk prostě vypadá světově a už tím, že v něm jsou vesměs neznámí herci, klidně by mohl vzniknout ve Velké Británii. Když Marhoul natáčí akční scénu, pociťuje divák až uchvacující nebezpečí (díky spojitost zvuků a až subjektivních pohledů, hodně inspirované právě válečným opusem Jdi a dívej se, se člověk dostane téměř na místo). Když natáčí „ticho před bouří", nudu vojáků v zákopech, dokáže si režisér všímat působivých detailů, které mistrně vykreslují atmosféru (mouchy lezoucí po ranách vojáků, všude zalézající písek...).
Dokonce i všechny triky, celá výprava a zejména pak hudba jsou opravdu na prvotřídní úrovni (říkal jsem si - TAKHLE dobrá hudba snad v novodobém českém filmu nikdy nebyla... a pak jsem zjistil, že ji složil americký tvůrce Richard Horowitz oceněný Zlatým globem, který napsal hudbu například k Vítězům a poraženým Olivera Stonea). Tobruk prostě vypadá nádherně, má několik opravdu působivých a nečekaných momentů, většinou se mistrně vyhýbá klišé a patosu, ale k dokonalosti mu něco chybí. Příběh. Děj. Václav Marhoul o něj očividně nestál, chtěl prostě ukázat život českých vojáků v Africe, což splnil. Takže vlastně - dobře mu tak.
Hodnocení:
Tobruk je možná první porevoluční film, který nevypadá ani trošku česky. Vypadá světově, má pár nezapomenutelných, mistrně natočených momentů, ale chybí mu prokreslenější postavy. Nebo alespoň nějaké silné téma, když už ne děj. (70%)