Ovšem - jak kdysi pravil surrealista Jan Švankmajer - i v tom nejhorším hororu najdete nějakou scénu plnou imaginace, díky níž se sebevětší brak najednou vymkne nad nudnou šedivost a nenápaditost ostatních filmů všech žánrů. Juraj Herz navíc nikdy nepopíral, že ho zajímají čistá žánrová potěšení. Jen je dříve netočil, protože jej dobová politická situace nutila zašifrovávat do svých snímků jako Spalovač mrtvol či Straka v hrsti různé alegorie. Snad nejvíce se od významových přesahů odpoutal v pohádkách Panna a netvor a Deváté srdce, které svým nahlédnutím do hlubin strachu způsobují dětem celoživotní noční můry.

 

O posledním snímku T.M.A. pak Herz sice tvrdí, že do něj taky vložil závažné podtexty, ale upřímně, nacistické zločiny z druhé světové války jsou dnes v kinematografii stejně stará veteš jako upíři vstávající z rakve. Kdybychom se spolehli jenom na paralely k historii či symbolické poselství filmu, nestál by příliš za pozornost a skončil by mezi mnoha nepodarky typu Nenarození od Davida S. Goyera, které si myslí, že odkazy na druhou světovou dodají lekačce jakousi závažnost.

Těsně před začátkem projekce T.M.Y. si přítomní sdělovali ty nejhorší obavy ohledně Herzovy filmařské kondice, zaznívaly škodolibé věty o senilitě a o podivném přání autora, aby se název filmu vyslovoval anglicky Tý Em Ej, takže celkově byl tenhle Spellovač mrtvol verze 2009 brán předem jako propadák.

Ať už pak po skončení publikum odcházelo s jakýmikoli pocity a mírou uspokojení (pár útlocitných povah si občas zakrývalo oči, někteří i prchali v průběhu promítání s dlaní přes ústa), jedno nemohl tvrdit nikdo: T.M.A. prostě nevypadá jako film starce, který už je kompletně mimo všechny trendy, ale spíš jako dílo mladého talentovaného a energického začátečníka, který vyrostl na sjíždění hororového serveru www.studna.net.

Od revoluce v osmdesátém devátém tu nebylo takhle povedené žánrové cvičení, které by obstálo na libovolném zahraničním fesťáku hororových maniaků. Herz nikdy nepoužije formální prostředek, který by působil lacině v kontextu žánru. Mnoho momentů působí jistě nepřirozeně v kontextu české kinematografie a vůbec naší krajiny, jazyka a kultury - protože tady horor nemá tradici a téměř tu nenajdeme tu místa, která by tvořila samostatný zapadlý svět, kde by se mohly nalézat zlé síly.

 

Jinak se tu ale parádně pracuje a světlem a tmou (zvláště sofistikovaně matoucí je to v závěrečné části děje), střih má silnou dynamiku, kamera se často pohybuje vychýlená z vertikální i horizontální osy, záběrování se mnohdy funkčně přepíná do subjektivního pohledu, celý obraz je potažen zvláštním nechutným povlakem a ruchy vyvolávají dojem jakési rozpadlosti prostoru, tedy přinejmenším toho, že dům, kde se odehrává většina příběhu, drží jen horko těžko pohromadě.

V průběhu sledování člověka jistě napadne, kde v České republice máme podobně transylvánské lesy a zapadlé vesničky, kde mají jen jednu sámošku spojenou s hospodou, a v jaké části republiky doktorky z ústavu pro mentálně postižené jezdí do práce v nablýskaném autě a v červeném kostýmku a podobně. Chybí tu cokoli jako typické české zlehčování problémů a obecně výsměšný přístup k věcem - hrozbu v tajemném domě, kam po letech přijede hudebník a malíř Marek z Prahy, berou všichni vážně a téměř každý člověk v okolí je nějak s celým případem osudově spojen. I některé brutality jako by se nehodily do českého filmu a ti v publiku, kteří nechtějí podléhat hororové fikci, se raději v obranné reakci smějí. (Jinak ale třeba na velmi detailně snímané pomalé amputaci nohy není nic směšného.)

Vedle kritéria realističnosti, které bychom si v zahraničním hororu takto neuplatňovali, se dají vypíchnout i logické přeskoky a nesrovnalosti - párkrát se stane, že není jasné, proč někdo někam rychle přijde a pak zase odejde (tyto momenty třeba osobně nesnáším v jakémkoli vyprávění), či proč hrdina komunikuje se svou psychicky nemocnou sestrou pomocí dopisů, když na sebe oba mají mobil.

Jenomže - a to je velká žánrová výhoda - horory v zásadě počítají s tím, že se postavy nechovají úplně normálně a že často ztrácejí ponětí o tom, co je realita. A tento pocit T.M.A. navozuje propracovaně a sugestivně - s narůstající stopáží se stále více propadáme do neznáma a ireálna. Není ani jasné, jakou povahu má přesně ona hrozba v domě - nakolik tu jde o nadpřirozeno a nakolik o prostý strach z obyčejných lidí.

Juraj Herz neposkytuje žádné odpovědi a spoléhá se i na jistou nečitelnost herců. Postavy, jež hrají, nám ani nemají být primárně sympatické, jsou to všechno spíš divní brouci, kteří si v sobě nesou minulost, jež je ovlivňuje, ale kterou my, diváci, po většinu filmu nemáme šanci poznat.

Finále je na české poměry dokonce velkolepé a akční, opět beze stopy toho, že by snímek točil "důchodce". I sexuální scény vyhlížejí správně oplzle, tedy tak, jak dovedou být rozdovádění hrdinové určitého věku, a nikoli tvůrce, který tyto hrátky už jen tak zpovzdálí sleduje.

T.M.U. bych nedoporučoval nikomu, kdo neuznává horor jako legitimní žánr a neumí ocenit jeho nihilistickou poetiku. Nejlepší doporučení, které mohu dát, je, že T.M.A. je o něco lepší než poslední filmy italského hororového barda, Daria Argenta, a tudíž se Juraj Herz nemá za co stydět. Pokud vám toto srovnání nic neasociuje, tak dejte raději od tohoto masomlejnku ruce pryč.

T.M.A., Česko, 2009, 93 min
režie: Juraj Herz, hrají: Ivan Franěk, Lenka Krobotová, Michal Dlouhý, Andrej Hryc, Zuzana Kronerová, Malgorzata Kozuchowska ad.