Rudý baron
Phelps i Bolt se svého snímku třeba jednou v budoucnu dočkají, ale nyní už dost právě probíhající olympiády a pojďme se věnovat jiné superstar, slavnému pilotovi, který byl bez přehánění zřejmě největší hvězdou první světové války. Sestřelů měl na svém kontě tolik, že už se mu ani nevešly na trup letadla, obdivovatelů měl ještě více a při psaní autogramů tehdy musel dodělat nejednu pořádně výkonnou tužku. V Německu (a kupodivu nejenom tam) to byl tehdy jednoduše idol a hrdina první kategorie, a tak se ani nemůžeme divit, že se mu nějakých devadesát let po jeho smrti rozhodli jeho krajané vystavět filmový pomník, který však bohužel splácali z mouky a vajec, takže jeho trvanlivost zřejmě nebude moc dlouhá.
Divák je totiž do kina lákán na volnější životopisný (některé etapy jeho života za války nejsou až tak známy, takže se holt tu a tam domýšlelo) film z první světové, kde by se to jenom mělo hemžit leteckými souboji, vzdušnými řežbami a ukázkami umění slavného pilota, ze kterého se tehdy ježily chloupky na zátylku nejednoho nepřátelského pilota. Velkorozpočtová německo-britská (mluví se ale německy) koprodukce na to ovšem šla v rukou zkušeného, ale dosud pouze televizního režiséra Nikolaie Müllerschöna, velmi, ale opravdu velmi špatně. Hlavním průšvihem je absolutně nevychytaný scénář, který je vlastně pouhým sledem epizodek z Richthofenova života (když ale pomineme hloupý prolog se zamilováním se do letadel, pak sledujeme pouze nějaké poslední tři roky války). Rudý baron díky tomu vlastně vůbec nedrží pohromadě, předkládá navíc spíše méně zajímavé situace a ty důležité de facto přeskakuje. Ne, nevidíte špatně, ani jsem si v kině neschrupnul, ale ono se zde o všech těch velkých vítězstvích, zázračných úprcích z letecké vřavy a spoustě slavných sestřelů ve většině případů jenom mluví.
Richthofen je tak prakticky pořád povyšován, chválen a vynášen do nebes, jenomže dějepisu neznalý divák vůbec netuší proč. Letecké scény, na které jsme se asi všichni moc těšili, totiž zabírají nějakých maximálně deset (!!!!) minut z celkové úmorné dvouhodinové stopáže. Pro lepší představu dodám, že se takhle jednou za čas všichni chystají na boj. Velení hlásí blížící se nepřátele. Piloti se nervózně rozhlížejí po okolí, loučí se se všemi přáteli a blízkými, vrtule se roztáčejí a... střih, titulek o tři týdny později a bitva už je pouze zmíněna (a to ještě jenom občas) v pár větách. Když se tak stane jednou, pak si ještě říkáte, že se dočkáte později. Jenomže když se tak kromě nějakých třech výjimek děje pořád, pak je někde problém, který ale zřejmě nemohl být v rozpočtu, protože když už se opravdu vzlétne, pak je o co stát a na scénu nastupuje prakticky jediný výrazný klad celého filmu. Báječně nazvučené letecké scény můžou směle konkurovat hlavní áčkové hollywoodské produkci. No jo, ale k čemu to je, když se jich dočkáte v množství menším než nejmenším a zbylou dobu už jenom sledujeme věčně usměvavé frajírky, pro které je válka spíše zábavou a příležitostí se pořádně ukázat a tu a tam si slušně povyrazit.
Chválit bohužel nebudeme ani jinde. Prokreslení postav je nulové, takže vás jejich osudy naprosto míjejí a vůbec nezajímají. O nějakém prožíváním válečných trampot s hlavními hrdiny si můžete nechat maximálně zdát. Dojem nevylepší ani většina hlavních představitelů, z nichž obstojně vycházejí pouze titulní Matthias Schweighöfer a jeho filmový bratr Lothar v podání Volkera Brucha (vývoj jejich vztahu je taktéž snad jedinou zajímavější složkou děje). Zbytek nestojí za zmínku, a to se týká i zahraničních taháků, protože mezi hlavním hrdinou a nevýraznou Lenou Headey něco jako chemii budete hledat těžko a Joseph Fiennes je zde spíše kvůli tomu, aby se na plakátu objevila nějaká známá tvář, protože jeho role znamená zapomenutelné trojité mihnutí se a vy ani moc netušíte, proč na něco podobného vůbec kývnul. Co nám zbývá a čím by mohl být snímek vlastně vůbec zajímavý pro našince?
Tak předně byla jeho velká část natáčena u nás, takže si ho užijí ti z vás, co rádi hledají pod šikovným maskováním místní lokace (Berlín-Praha, atd.) a také ti z vás, co rádi v těchto filmech hledají české herce, kterých se zde nachází požehnaně (Jan Vlasák, němý Robert Nebřenský a Josef Vinklář, který to dokonce dotáhl až na polního maršála Hindenburga). Jenomže víc už vám tato roztříštěná a vůbec ne pohromadě držící exkurze do časů, kdy se ještě ve vzduchu odehrávali regulérní "rytířské" souboje, bohužel opravdu nenabídne. Takže to by bylo pro dnešek vše, protože už se mi ani více času, ve společnosti tohoto hodně nepovedeného filmu, trávit nechce. Dvě hodiny strávené v sedačce kina měly totiž v tomto případě až nečekaně blízko divákovu utrpení. Když bych se ještě na závěr pokusil o nějaké srovnání s jinými evropskými leteckými válečnými pokusy, pak musím dodat, že se Tmavomodrý svět může z dálky bezpečně chechtat a to samé vlastně můžou dělat i polovičně francouzští Rytíři nebes (kteří se navíc na podobné téma vlastně koukají z druhé strany), od kterých dostává Rudý baron pořádně na frak. Škoda, docela jsem se těšil, ale výsledek je jedno z největších zklamání letošního roku.
P.S. Asi nebudu jediný, když řeknu, že se hudba k dění na plátně nehodí snad ani v jediném záběru
Hodnocení:
Pořádné zklamání. Místo hutného životopisu jen letmé nezajímavé útržky, to důležité se většinou děje mimo plátno a těch pouhých pár senzačních minut ve vzduchu je také jaksi dost pod plán.