Rembrandtova noční hlídka
Jen málokterý divák má to štěstí, že si sebou nosí natolik silný louskáček, s nímž lze bez sebemenších problémů rozlousknout velice tvrdé oříšky v podobě snímků britského režiséra Petera Greenawaye. Jeho filmy mnohé unavují, leckteré uspávají a spoustu lidí také nutí k výkřikům o odporných nechutných zvrhlých intelektuálštinách, kterými si přeci nebudou kazit dobrou náladu. Pak jsou tu ale samozřejmě i tací, kteří naopak práci vystudovaného malíře vynášejí do nebes a obětovali by jeho dílu možná i zbytek světové kinematografie. Z tohoto tábora však poslední roky chodili zprávy o režisérově stárnutí, únavě, vykrádání sebe sama a vůbec o úpadku jeho pozdní tvorby.
Tuto stranu však možná hned ze začátku potěším. Sám osobně mám totiž s Greenawayem velmi malé zkušenosti, jeho filmy mě nikdy nijak extra nebraly, nikdy jsem je moc nevyhledával a najednou ejhle, rána do hlavy novým snímkem a světe div se, autorovi recenze se to všechno kupodivu dost líbilo, byť si teď uvědomuje, že to psaní recenze zase jednou bude ale opravdu setsakramentsky těžké. Greenaway si tentokrát na záda naložil nelehký úkol v podobě celovečerního snímku o jednom z nejslavnějších malířů, samotném Rembrandtu van Rijnovi (Martin Freeman), kterého potkáváme v období největší slávy. Zároveň však i na okraji životního zlomu, kdy jeho žena Saskia čeká jejich prvního potomka a kdy mu zároveň do klína přistála lukrativní nabídka k namalování skupinového portrétu občanské gardy, tedy toho slavného portrétu, do jehož tvorby se mu vůbec nechtělo a který byste našli v amsterodamském Rijkmuseu pod názvem Noční hlídka.
Rembrandtova noční hlídka ale není jenom o malování onoho slavného obrazu. Jak už to tak u Greenawaye bývá, jeho nový snímek znovu válčí na nespočtu front a přináší mnohovrstvý příběh zabývající se nejenom malováním, ale také vášnivou láskou k umírající manželce, starostí o jediného přeživšího narozeného syna, malířovým handrkováním se s jeho odpůrci, vyšetřováním zapeklité vraždy, ale také třeba rozmluvami s "andělem", trablemi s postelovým životem a spoustou dalších a dalších záležitostí, které pro běžného diváka tvoří film jen stěží sledovatelný a možná i horko těžko dokoukatelný. Pokud mu ale dáte šanci, dostanete magický atmosferický zážitek plný fantastických a dokonale stylizovaný rozpohybovaných obrazů (mnoho scén přímo vychází z jiných Rembrandtových děl, přičemž sledujeme jejich tvorbu, kdy mnoho aktérů a lidí stojících jako předlohy různě vystupuje proti malířovi a komentuje jeho práci a někdy dokonce na kameru promluví sám malíř).
Vtahování do děje zvláštního postmoderního snímku (dobové kulisy a šatstvo, ale zároveň třeba současná mluva - více fucků než ve všech tarantinovkách dohromady) se daří nejenom díky neuvěřitelně hluboké kameře Reiniera van Brummelena a skvostně nymanovské hudbě Wlodzimierze Pawlika, ale hlavně díky perfektnímu Martinovi Freemanovi (aneb od pornodubléra přes Artura Denta až k Rembrandtovi), který zde podává suverénně nejlepší výkon své kariéry a předvádí dosud netušené možnosti svého hereckého rejstříku, který dosud sestával především z komediálních výstupů. Freeman táhne film na svých bedrech neúnavně od začátku až do úplného konce s naprostou samozřejmostí a já jsem nyní dost zvědavý, zdali se nějaké podobné role dočká i v budoucnu.
Hlavní hvězdou je ale přece jenom Greenaway, který občas sestavuje neuvěřitelné kompozice a vy si kolikrát přejete, abyste mohli mít sebou v kině dálkové ovládání, kterým byste byli schopni zastavit obraz a zkoumat ten či onen výjev až do totálního nasycení se, protože je mi jasné, že plno věcí mi napoprvé uteklo, či jsem je naprosto přehlédl. Je mi také jasné, že mi teď pod článkem možná budou "greenawayovci" vyčítat, že jsem objevil Ameriku a že třeba možná Rembrandt není až tak fantastické dílo či že se režisér opět jenom vykrádá a opakuje (jak už jsem psal výše, mnoho jeho snímků jsem neviděl, takže nemůžu posloužit), ale jakožto divákovi jeho snímky takřka neposkvrněným jsem spokojen a tasím možná lehce nadhodnocené čtyři hvězdičky, které berte spíše jako sedmdesát procent (hluchá místa se najdou a značná délka od druhého zhlédnutí dost odrazuje). Chuť na některé starší kousky však dorazila chvilku po východu z kina, takže teď jenom čím začít?
Hodnocení:
Něco jako procházka oživlou obrazárnou. Greenaway se vrací v plné parádě, i když znovu stylem, který rozhodně není pro každého. Pakliže jste mu ale někdy v minulosti propadli, potom asi není co řešit.