Poločas rozpadu (v kině)
Slovenská kinematografie má s tou českou v zásadě dost společného. Obě země se zmítají v žánrové křeči, která je daná faktem, že vydělává jen určitý žánr a všechny ostatní jsou pro filmaře riskem (i když Bathory tenhle přístup možná na nějaký čas změní). V posledních letech se ukázalo být výhodným obchodem točit filmy, které buď jsou adaptacemi knih Michala Viewega (ostatně, už i Hřebejk se k tomu Nestydou uchýlil), nebo tak alespoň vypadají. Ve filmové řeči se stal Vieweg lehce kosmopolitní záležitostí, převážně prosluněnou, i když se v ní mohou odehrávat dramatické prvky. Poločas rozpadu je přesně takový. Nabízí pohled na současnou společnost, která se utápí sama v sobě, ironicky ji pozoruje a i když nechybí vypjaté scény, přesto se do toho vkrádá jakási tradiční nenáročná moderní komedie, která to celé odlehčuje. Je to problém? Záleží na úhlu pohledu.
V mantinelech je to vlastně typický „český film" (skutečně si v určitém filmařském přístupu se sousedy nezadáme). Řeší se tu převážně vztahy, hodně se přemýšlí, hodně se mluví, víceméně se každý potřebuje někam dostat, neboť se zasekl ve své existenci. Je jedno, jestli jste úspěšný čtyřicátník, žena v přechodu, mladá fotografka nebo podivný gotický umělec - ti všichni žijí v jisté uzavřené bublině, která je dusí a ze které je třeba se dostat. Někdo to zkouší logikou, někdo sexem a někdo u sebe nosí (pro všechny případy) granát. Je to celkem zajímavé panoptikum postav, bohužel jen zajímavě načrtnuté, nikoli již prokreslené. Oč lépe se o nich dokáže v jednoduché charakteristice psát, o to hůře by se vyprávělo - motivace jsou pramalé a stejně tak zázemí, postavy se stávají živé jen díky nasazení herců, kteří hrají výborně. V případě takové Ivy Janžurové je nasazení dokonce tak vysoké, že filmu nejeden divák odpustí to, že je její postava vlastně v příběhu naprosto nadbytečná.
Co film odlišuje od naší produkce, to je snaha o syrovější přístup, který se nesnaží být za každou cenu neškodný. Pro nadávku se tu nejde daleko a ani s nahotou nemají tvůrci problém. A proč taky, copak se obojího vzdáváme ve skutečném životě? Pokud by se snímek skutečně snažil jít cestou upřímnosti, která není natolik podbízivá divákům, pravděpodobně by ve své výpovědi o světě, kde „se jen šuká" uspěl. Jenže tady přichází zbabělé cuknutí. Točíme přece film pro lidi, na který je třeba vynaložit finanční prostředky a tudíž je třeba je i získat zpět z prodeje lístků v kinech. A tak dochází k hoblování ran ironicky vykreslené společnosti, neboť se do filmu postupně dávkuje „typická neškodná komedie", aby celé téma bylo odlehčeno a snímek mohl v kinosálech vzbuzovat vděčný davový smích, postavený na prvoplánovém humoru. A teď otázka večera - vadí takové spojení? Přesně s tím je třeba na Poločas rozpadu jít (a případně se proti tomu obrnit).
Snímek je rozhodně natočen (pokud zůstaneme u technické stránky věci) profesionálním způsobem. Od nasvícení scén přes práci kamery až k dynamice režie lze těžko hledat nedostatků a stejně tak je na tom vynikající soundtrack. Takhle by zkrátka měl vypadat moderní (evropský) film na úrovni. Samotné uchopení látky je však diskutabilní. Když jsem chvíli pátral po původu snímku, zjistil jsem, že je natočen podle divadelní hry jistého bratislavského divadla GUnaGU, které rádo kontroverzní témata, nevybíravou mluvu a otevřenou zpověď divákům. O vděčný „klasický" televizní humor však v jejich tvorbě nezakopnete a na snímku je znát, že byl do celku jaksi násilně došroubován, aby to celé lépe zapadlo do marketingových mantinelů úspěšného produktu.
Jde nicméně v podstatě o výtku okrajovou, takovou tečku na konci věty, neboť Poločas rozpadu funguje i v aktuální podobě. Sice ve vás bude těžko rezonovat po odchodu z kina, ale člověk se pobaví, zasměje, sem tam zamyslí a na konci bude i trochu překvapen. A druhý den zůstane v paměti akorát ten granát, který u sebe jedna z postav nosí. Každý z nás nějaký takový má, jen málokdo má odvahu ho odjistit.
Hodnocení:
Moderní film ze současné Bratislavy, oscilující mezi osobitým projektem a vděčnou komedií. Není to skloubeno úplně hladce, což nic nemění na faktu, že se na Poločas rozpadu dobře kouká.