Oni
Hned zkraje je třeba ujasnit úvodní titulek „na základě skutečných událostí", který má značně diskutabilní charakter. Režisér Bryan Bertino se opravdu inspiroval skutečností, ale velmi volně a úplně jinak, než by divák v podobném žánru čekal. Snímek vypráví o mladé dvojici, která je v odlehlém domku uprostřed lesů napadena trojicí neznámých útočníků, kteří se baví psychickým (první fáze) a fyzickým (druhá fáze) terorem. Divák si tak poměrně logicky domyslí to, že se někde nějaký podobný příběh odehrál. Možná i odehrál, toť otázka, každopádně Bertino vychází z vlastního zážitku z dětství, kdy mu kdosi zaklepal na dveře, ptal se na někoho, kdo tam nikdy nebydlel a když se druhý den Bertino potloukal u okolních domů, našel nejedno rozbité okno. Tolik tedy ke „skutečným událostem", čímž je tentokrát myšlen čistě úvod do děje a nikoli samotný boj o přežití.
Každopádně je to dobrý začátek. Když vám někdo uprostřed noci zaklepe na dveře, pak stojí tak, že mu ani nevidíte do tváře a velmi podivně se ptá na někoho, o kom jste nikdy neslyšeli, to vás zkrátka zneklidní. Na podruhé už vás to znervózní a napotřetí už zděšeně přes dveře doufáte ve vzdalující se kroky. Oni jsou ztělesněním základního strachu - panika z neznámého, která pramení jak ze skrytých tváří protivníků, tak z jejich nejasných motivací. Kristen a James jsou naprosto obyčejní lidé, kolem kterých byste na ulici prošli bez povšimnutí. Tradiční pár, kterých je tisíce a se kterým je lehké se identifikovat, neboť jsou to zkrátka „jen" obyčejní lidé v tísnivé situaci. Bertino se vyžívá v minimalismu, strach není hnán okatou úderností, ale tichým brnkáním na nervy, které je zpravidla způsobeno pečlivou hrou se světlem a propracovanou mizanscénou. Proč ukazovat protivníka, který by za každou cenu musel zuřivě máchat nožem a akčně pobíhat po obrazu? Bohatě stačí nenápadně postavená postava, jejíž přítomnost si uvědomíme až v okamžiku, kdy už je pozdě.
Snímek je stahující se smyčkou, která je utahována bez sebemenších kompromisů. Ostří všech situací trochu tupí občasné zbytečné problémy, které dvojice řeší (zapomenutý telefon) a žánrové oslí můstky (tradičně dojde na snaživé volání klasickou vysílačku). Bertino si natolik věří, že dokonce udělá jedno z nejotravnějších klišé „ty počkej tady, já tam zajdu", přičemž něco jako „tady" má v případě Nich (těžko říct, jak se takový název skloňuje) pramalý význam, protože situace je bezvýchodná v kterékoli části budovy. Tvůrci to nicméně opodstatňují hádkou, která postavy emocionálně dělí a díky které tak trochu každý kope sám za sebe. I tak je tam těch žánrových berliček docela dost a zatímco třeba v tématicky podobném Motelu smrti jsem chování postav vesměs chápal, zde jsem měl čas od času chuť hrdiny profackovat.
Patří to ale ke hře. Hloupost každého nechť odpovídá odměně a v tomhle případě tvůrci nikomu nenadržují. Postavy si své chyby vychutnají do posledního úderu a syrové finále celou situaci pečlivě zabalí a zůstane vám v krku, neboť něco tak nepříjemného se v americkém hororovém žánru jen tak nevidí. Bertino je naštěstí lepší režisér než scenárista, takže sám sobě zachraňuje krk. Pevnou rukou vede postavy jak loutky k neodvratnému finále, po němž vám nebude do smíchu. Tohle není tradiční hollywoodský horor s vřískající královnou v hlavní roli. Tohle je ukázka toho, nakolik bezbranní můžeme být v konfrontaci s absolutním zlem. A leze to pod kůži.
Bertino nejspíš nečekal takový úspěch - Oni stáli směšných 9 milionů dolarů a celosvětově již snímek vydělal obdivuhodných 72 milionů. Je to úspěch o to větší, že namísto moderního teenagerovského hororu se Bertino přiklonil ke klasičtější hitchockovské hrůze a přesto našel početnou skupinku diváků. Oni nemohou lákat na originální dějové zvraty a sexy hvězdy v hlavních rolích. Lákají na drásající atmosféru a hmatatelný strach. A svým děsivě klidným vyústěním připomínají to, jak může být náš svět zvrácený. Až vám tajemná trojice řekne, proč to všechno dělá, napřed se možná budete cítit oloupeni o nějaký pořádný důvod. Ve skutečnosti jde ale o absurdní smutnou pravdu. A to je na filmu Oni nejděsivější.
Hodnocení:
Nejde tu o originalitu, jde tu o ten pocit beznaděje. A ten je natolik intenzivní, že ještě nyní nemám z toho všeho úplně dobrý pocit.