Katyň
Polsko si toho za druhé světové války vytrpělo možná vůbec nejvíce ze všech evropských zemí. Jednou z nejčernějších kapitol je potom katyňský masakr, při němž bylo sovětskými vojáky zabito patnáct tisíc polských vojáků.
Katyňský masakr si asi nikdo z hodin dějepisu pamatovat nebude. Jedná se o jednu z nejčernějších kapitol polských dějin, o které se zas až tak moc neví a nikdo o ní skoro vůbec nemluví. V tomto případě se jedná přesně o ten druh dějinných událostí, které jsou ideálním materiálem pro filmaře. Ti totiž tímto způsobem můžou oživit debatu na toto téma, připomenout všem, co že se tenkrát vlastně stalo a zároveň třeba dokonce uctít památku nějakého příbuzného, což je přesně případ polského režiséra Andrzeje Wajdy, kterému v Katyni zemřel jeho otec. Ten by na něj možná byl kvůli celovečerní filmové vzpomínce pyšný, diváci už však ale budou z kina vycházet spíše s rozpačitějšími pocity.
Katyň je totiž přesně tím druhem historického filmu, který má štěstí na silný skutečný podklad, jenž asi dokáže udělat s diváky divy, ale po filmové stránce už je to podstatně slabší. Wajda totiž nezvolil zrovna dvakrát šikovnou strukturu. Těžko byste hledali nějaké stěžejnější postavy a těžko byste taktéž hledali nějaký nosnější příběh, protože se v případě Katyně jedná spíše o sled kratičkých epizodek, jež jsou za sebe sice skládány chronologicky, ale občas má divák dost problémy si zařadit co se zrovna kde a kdy odehrává a proč je nám vlastně vůbec to či ono předkládáno. Film se navíc hlavně moc nevěnuje vojákům, jichž bylo v květnu 1940 u Katyně postříleno na patnáct tisíc. S těmi se pouze letmo seznámíme na začátku. Sledujeme jejich naložení do vlaku, pak už jen tu a tam světelnou rychlostí prosvištíme lágrem a potom už se jich dočkáme až během extrémně silného závěru. Ten jako jediný snese ty vůbec nejpřísnější měřítka, protože i toho nejodolnějšího diváka donutí ke svírání pěstí vzteky a skřípání zubama, protože závěrečný masakr je skutečně něco tak intenzivního, až se vám nechce věřit, že veškeré předchozí dění natočil jeden a ten samý tvůrce.
Zbytek stopáže se totiž nijak zajímavě věnujeme pouze příbuzným vojáků. Na přeskáčku tu máme osudy generálovy manželky a jejich dcerky, další generálovy manželky, sestry jednoho pilota a matky jednoho z generálů. Sledujeme, jak se protloukají válečným Polskem, jak to mají všechno stále těžší a těžší, ale z hlediska hlavního tématu je nám všechno toto dost k ničemu. Člověka by totiž například zajímalo, co že ruské vojáky k onomu masakru vedlo. Jenomže Katyň žádné odpovědi nenabízí. Maximálně se objeví pár zajímavých momentů, jako ten, kdy spolu sedí a jednají Němci a Rusáci u jednoho stolu a pak ještě občasná ukázka známého faktu, že si tyto dvě armády ve svém chování mnoho vyčítat nemohly. Jenomže to jsou všechno známé věci a ke stěžejnímu tématu stále nic. A ono ani nic zásadního nepřijde. Když si k tomu přičtete naprosto slimáčí vyprávěcí tempo, pak jste někde těsně před závěrečným masakrem vděčni především za povedenou výpravu, několik skvělých polských hereček (hlavně "nevlastní ségra Denisy Ščerbové" Maja Ostaszewska), za povedenou hudbu Krzysztofa Pendereckiho a za několik historických údajů, o nichž asi všichni kromě válečných nadšenců dosud neměli ani páru.
Jinak si ale říkám, že nebýt vlastně toho závěrečného mrazivého zúčtování s důstojníky, pak by se Katyň asi klidně zařadila mezi všechny ty snímky z nedávných let, které těžily ze silného podkladu, ale které ho filmově ani zdaleka neprodaly tak, jak by si to ony události zasloužily. Z posledního roku mě napadá třeba Poslední vlak a Ďáblova dílna. Když tak ale koukám na ČSFD a na komentář jednoho nejmenovaného kolegy z jednoho nejmenovaného konkurenčního webu, tak si vlastně uvědomuji, že je těchto filmů z nedávných let ještě mnohem, mnohem víc a to je velká škoda, byť jim alespoň můžeme být vděčni za doplnění mezírek ve vzdělání. Někdy ani to nestačí, ale u Katyně je to naštěstí stále podáno dost snesitelným způsobem, kdy tvůrci naprosto vynechali jakékoliv pokusy o citové a emoční ždímání, což je právě ve srovnání například právě s nedávným Posledním vlakem příjemný rozdíl. Zázraky ale přesto nečekejte a štemplu s nominací na Oscara tentokrát zase jednou moc nedůvěřujte.
Hodnocení:
Průměrné válečné drama, jež znovu těží především ze skutečných událostí. Ty opět hotový film povyšují o několik stupínků výše. Závěr neskutečně drsný a syrový, zbytek je však ale spíše slabounkou polívčičkou, která zahřeje, ale ani náhodou nezasytí.