Juno
Jason Reitman je celkem nezbeda. Ve svém asi nejslavnějším snímku Děkujeme, že kouříte šlo v podstatě o zvrácenou komedii ze světa tabákového průmyslu (ale vzpomeneme-li si na slavné schůzky v restauraci, Reitman zabředává i do zbrojního průmyslu apod.). Kouření zabíjí a díky tomu se penízky kutálejí, navíc nikdo nikoho přeci kouřit nenutí, takže je vše ok. Ve své novince Reitman opět nachází komediální motivy v tématu, které jinak nejen Spojené státy spíše traumatizuje.
Juno je totiž šestnáctiletá (čerstvá) středoškolačka, která si užije sexuální úlet se svým nejlepším přítelem, a hned mají takové štěstí, že Juno otěhotní. Výtečná výchozí situace pro srdceryvné drama, ale scénáristka Diablo Cody (bývalá striptérka, která si za svůj první filmový scénář vysloužila hned Oscara!) a Reitman na to jdou zcela opačně. A spolu s hereckým ansámblem v čele s vynikající Ellen Page se jim podařilo vytvořit jednu z nejlepších amerických komedií a nejlepších snímků o teenagerech posledních let.
Reitman nijak originálně, přesto naprosto funkčně celý snímek rámuje ročními obdobími. Junino těhotenství tak sledujeme v podstatě téměř celé, se všemi klady i zápory jejího „jiného stavu". Nejde ani o malichernosti typu změna zažívacích návyků, neustálého močení a podobných věcí, ty jsou pouze zmíněny jako přirozené skutečnosti. Podstatné je spíše, jak se proměňuje život mladičké dívky, která je v situaci, na niž není její okolí připraveno.
Jak to změní její postavení ve škole (někteří spolužáci to sice berou, jiní nikoli), naznačeno je i nepochopení ze strany profesorského sboru. Vše všem pouze v náznacích. Co převažuje, je optimismus. Juno s obrovitým břichem chodí normálně po škole a nikdo si jí kvůli tomu nevšímá, nedobírají si ji. Rodiče ji sice pořádně vynadají, zároveň však respektují její rozhodnutí dítě si ponechat a věnovat je bezdětnému páru, který Junin potomek učiní šťastným. Všichni se jí snaží situaci ulehčit.
Smíření s oním bezdětným párem, který tvoří poněkud hypertrofovaná za-chvíli-snad-konečně-matka Vanessa a volnomyšlenkářský muzikant Mark, však předznamenává i výrazný problém. Po sérii vzájemných setkání si Juno, stejně jako samotní Vanessa a Mark, uvědomuje, že tento pár už pohromadě nedrží prakticky vůbec.
Jednotlivé kudrlinky příběhu nejsou na Juno tím hlavním, co snímek vyděluje z řady mnoha obdobných projektů nezávislé scény. Je to především celková pozitivní nálada a přístup k životu, který všechny postavy sdílejí. Zatímco se o totéž pokoušejí prakticky všechny teenage-seriály, v nichž zkušení třicátníci hrají mládež, a selhávají kvůli stereotypům a šablonám, které se snaží naplnit, Juno je téměř dokonale autentická.
A to nikoli z nějakého vizuálního hlediska, nejde o žádný greengrassovský konceptuální snímek. Ale spíše jednotlivé postavy jsou naprosto normální, přirozeně je ztělesnili vynikající herci (Ellen Page je nezapomenutelná) a vztahy, které tyto postavy k sobě chovají, jsou přes jistou hyperpozitivnost věrohodné.
Juno je skvělým důkazem, že opravdové nemusí být jen nějaké brutální drama. Vždyť na světě je občas i celkem hezky. Jenže je velmi těžké to do filmu zakomponovat, aniž by to vypadal hloupě. A Juno se to daří skvěle. K tomu navíc hraje soundtrack s fantastickými kytarovkami, z nichž opět čiší normálnost a krásná atmosféra dobra. Podzimní období je ze statistického hlediska nejnebezpečnějším pro sebevrahy. Od letoška máme Juno, není tedy třeba blbnout a radši zajít do kina!
Hodnocení:
Opravdovost a lehkost, které z Juno doslova tečou proudem, jsou hlavními přednostmi této indie komedie, která pozvedne náladu snad i nejzarytějšímu cynikovi.