Děti noci
Film Děti noci rozhodně není pro každého a je to poznat i z recenzí a hodnocení diváků, které již spatřily světlo světa. Ačkoliv by se podle nich ale mohlo zdát, že jsou Děti noci prostě špatný film, ono to tak docela není. Spíš bych řekl, že je to film určený pro úzce zaměřenou skupinu lidí, případně pro lidi, které se dokáží do této úzce zaměřené skupiny vcítit. Zní to zmateně? Pokusím se vysvětlit.
Děti noci jsou o mladých lidech, zejména pak o jedné mladé dámě. Ofka (Martha Issová) skončila střední školu a ačkoliv její rodiče doufali, že půjde zkusit vysokou, vykašlala se na to a místo toho dočasně pracuje v obchodě manžela její sestry. Začala žít noční život, protože tam bere převážně noční služby a pomalu zjišťuje, že z jejího „dočasného" zaměstnání se pomalu ale jistě stává zcela trvalé. Začíná se ale u ní postupně objevovat všeobecná apatie, smíření se s osudem, se svým postavením. Prostě taková Letargie, jak se měl film původně prý jmenovat.
Jediné, co ji na chvíli trošku z té letargie vytrhne, je moment, kdy zjistí, že jí její kluk podvádí s kamarádkou. Od té doby se na ní začnou chrlit události možná maličko měnící její život. Třeba si začne si víc všímat svého kamaráda Ubra (Jiří Mádl), kterého oblíká maminka a on se hrabe v popelnicích, ale ne že by neměl dost peněz - jen tak ze zájmu, co tam najde. A který jen tak mimochodem Ofku už nějakou dobu vroucně miluje.
Největší „problém" filmu Děti noci asi bude to, že nikam vlastně nemíří. Nijak se nevyvíjí, nijak negraduje, jenom si tak plyne, aniž by nějak zásadněji ovlivňoval postavy, které jsou v něm. Když se to tak vezme, žádná postava v Děti noci vlastně ani neprojde nějakým vývojem. Jak všichni začali, tak všichni i skončí. Ubr je pořád zamilovaný do Ofky, i když to na sobě nechce dát znát, Ofka pořád neví co dál.
Krása snímku ale tkví v něčem jiném. Tohle je film o pocitech a zejména pak o pocitech mladé dámy po střední škole, která se začíná smiřovat s tím, že nic nedokáže, že nikam nedospěje, a že mladická léta jsou pryč a teď se pomalu musíme přetvořit do dospělého a žít podle jejich pravidel. Jednoduše řečeno, Děti noci jsou vyloženě ženský film, který pochopí právě ty, jichž se tato témata dotýkají. Nebo někdo, kdo se dokáže do hrdinky vcítit.
Ono když budete méně tolerantním divákem, klidně se může stát, že budete chtít po první půlhodině Ofku pořádně vyfackovat, aby se dala dohromady a NĚCO konečně dělala. Aby jen neutíkala před problémy, neschovávala se před nimi. Film se ale nesnaží ukázat, jak se někdo dokáže změnit - k lepšímu nebo horšímu. Ukazuje prostě život, jak to opravdu chodí. Život bez happyendů, bez velkých změn. Samozřejmě, nějaké happyendy uvidíme, ale nikdy se příliš nedotýkají hlavní hrdinky a jsou spíše metaforické (zoufalá matka hledá svou dceru, která se dala na scestí). Tak nějak mají dát do kontrastu „filmový svět" a ten „opravdový".
Děti noci režírovala Michaela Pavlátová, která se doposud věnovala spíše animovaným filmům (za jeden svůj krátký byla dokonce nominována na Oscara), ale do toho hraného skutečně vstoupila velmi silně. Vytváří úžasně tísnivou atmosféru noční Prahy, hraje si z vizuálem (Ofka křičící v průchodu) a dokázala z Marthy Issové a Jirky Mádla vyždímat úžasné herecké výkony. O tom, že je mladá Issová velmi talentovaná, jsme se přesvědčili už mnohokrát, ale Jirka Mádl podává svého Ubra velmi střídmě, civilně, ačkoliv by taková postava sváděla k excentričnosti.
Děti noci nejsou film pro každého. Nedávají žádné odpovědi, typicky filmově se nevyvíjí, mají poměrně pomalé (noční) tempo. Vypadají profesionálně natočené, mají skvělé herce ve všech rolích, i těch nejmenších (třeba takový otec Ofky), ale vyprávějí o věcech, do kterých je třeba se umět trošku vžít. Samozřejmě, holky po střední to skousnou asi nejlépe.
Hodnocení:
Pokud jste holka po střední škole, která neví co dál se životem, budete nadšení. Zjistíte, že v tom vážně nejste samy. Pro ostatní – jen když se dokážete vcítit a pochopit.