Cesta do středu Země
3D technologie je pro filmaře novou omamnou hračkou, kterou se opět o něco povedlo přiblížit film divákům. Díky této technologii dostává pojem "atrakce" v případě filmu hmatatelnější význam, než kdy dříve. Jak už to tak u nových filmových „hraček" bývá, nejde tu o příběh, ale o obrazové hrátky, které jsou testem nejrůznějších možností nového formátu. Beowulf na tom postavil valnou část svého kouzla a v případě pouhé „ploché" podívané byl tento prvoplánový tah na branku znatelně cítit. Zatímco však v případě Beowulfa jsme si mohli celý zážitek vychutnat ve skvostném 3D, takže i takový dusot cválajících koní měl díky odlítajícím kamínkům šmrnc, u Cesty do středu Země tuto možnost nemáme.
Proč ji nemáme? Protože zatím není v české republice potřebná technika (nejde o IMAX titul, ale o snímek v digitálním formátu D-Cinema, na který tu ještě nemáme zařízené sály). Je mi jasné, že se nechal český distributor zlákat k uvedení do kin slušným ohlasem v zahraničí, neboť od snímku se příliš nečekalo a přesto již dokázal celosvětově vydělat dvojnásobek svého rozpočtu. Navíc to ani není hloupý film, aby se za něj musel distributor stydět. Cesta do středu Země ve svém jádru totiž evokuje ty nejklasičtější dobrodružné cesty, které se odehrávaly v knihách nadšených snílků. Aby taky ne, když příběh vychází z legendárního románu Julesa Verna. Nejsem si úplně jistý tím, jestli by měl samotný Vern z oné Disney „nic se nám vlastně nemůže stát" atmosféry radost, coby euforické opojení z objevení bájného světa však funguje Cesta do středu Země na jedničku. I přes nesporné kvality je nicméně nesmyslem nabízet takový titul prostřednictvím klasického plátna, pokud ho má divák docenit v "celé kráse".
Přejděme k příběhu. Existují takzvaní Verneovci, neboli fanoušci Verneova díla, kteří nejen s nadšením hltají každou stránku textu, ale dokonce jsou ochotni si nejrůznější dobrodružství vyzkoušet na vlastní kůži. Max Anderson byl přesně takovým nadšencem a po většinu svého života se tak snažil uskutečnit výpravu z románu Cesta do středu Země. Svůj sen si sice nakonec splnil, bláznivá výprava ho však současně stála život. Maxův bratr Trevor se po deseti letech od Maxovi smrti vydává po jeho stopách, aby odhalil osud svého bratra a současně zjistil, jestli bájný střed skutečně existuje. K ruce bude mít Maxova syna Seana a krásnou průvodkyni Hannah, která je v tomto žánru povinným okrasným doplňkem hlavního hrdiny.
Díky tomu, že snímek pracuje s reálným prvkem, který fikčně rozvádí, je lehké se do celého děje vpravit. Chápeme nadšení i nedůvěru postav a v případě „pouhých" čtenářů, kterými jsou i oni sami, je mnohem snazší nechat se okouzlit oživlým snem skrytého světa, který tak barvitě popsal právě Vern. Samotný střed Země je udělán výraznými pastelovými barvami, což lehce evokuje vynikající trikové drama Jak přicházejí sny a téměř každý obraz je hravým vyjádřením snového dobrodružství, které nechce a ani nemá být reálným místem, neboť se v něm odehrává fantastický příběh. Koncepcí samotného děje tvůrci přistupují k principu plošinovkové videohry, kdy jsou postavy konfrontovány se sérií nejrůznějších překážek a jediným smyslem je jejich zdolání, ať už za pomoci (pravda, často velmi naivní) logiky a nebo dávky štěstí.
Celý ten fantaskní svět je nicméně postaven na 3D technologii. Tvůrci si byli nejspíš moc dobře vědomi, že scénář jim toho krom hlášek moc nenabízí a tak se soustředili především na efektní smršť triků a prostorových hrátek. Triky fungují na výbornou v každém případě, o 3D efekt je však český divák ochuzen, o což absurdnější jsou pak „normální" scény typu „hlavní hrdina vyplivne vodu do umyvadla, přičemž kamera je na dně umyvadla a tudíž by se divák v 3D provedení skoro oklepal pod tou sprchou, ale ve 2D verzi to je naprosto zbytečná scéna". Podobný šotek, který lze těžko vyčítat tvůrcům, kteří zkrátka hráli na 3D, zaúřaduje několikrát a díky tomu jede často Cesta do středu Země na půl plynu. Eric Brevig je naštěstí velmi šikovný krejčí, takže jsou akční scény dostatečné zábavné a napínavé i bez onoho třetího rozměru.
Vzato kolem a kolem je Cesta do středu Země klasický rodinný dobrodružný film od Disneyho, s potřebnou dávkou humoru, klišé a životních poučení. Oproti jiným se může Cesta do středu Země opřít o vynikající obsazení ústřední trojice, která plátno ovládá 99% času (o to více vyvstává špatná souhra herců ve třetí Mumii). Body se tu naopak ztrácí na formě, která zkrátka nebyla stavěná pro 2D kino. Brevig se to sice snažil natočit co nejvíce univerzálně, aby případně Cesta do středu Země ustála i klasický plochý formát, a to se mu bez debat povedlo, o titul zážitek však film automaticky přichází.
Hodnocení:
Sice nevyužitý potenciál, přesto příjemná dobrodružná podívaná, ze které dýchá atmosféra předlohy. Kdo by to byl řekl, že ze souboje Mumie 3 a Cesta do středu Země vyjde Disneyho taškařice jako jasný vítěz.