Anglické jahody
Někteří je pamatují, jiní je znají jen z učebnic. Vždycky jsem se divil tomu, proč se filmaři tak vyhýbají sprnu 1968. Historie je přeci nejlepším vypravěčem, tak proč nevyužít jejích zkušeností. Po dlouhých čtyřiceti letech přichází do kin film, který konečně o roce 1968 vypráví - dříve to bylo buď okrajově (Pelíšky), nebo experimentálně (pseudodokument Holka Ferrari Dino). Anglické jahody mají 21. srpen coby hlavní dějiště - je kulisami, ve kterém se odehrává řada příběhů. Zní to skoro až lákavě, pokud budeme Anglické jahody líčit coby záznam historické tragédie s milostným přesahem a řadou dobově laděných příběhů. Jenže je třeba zůstat nohama na zemi - jsme v českém filmu a tady platí trochu jiná pravidla.
Počítám, že nikdo nebyl natolik naivní, aby uvěřil tomu, že budou Anglické jahody „českým Titanikem". Tragédie s milostnou dějovou linií je nicméně vděčná berlička scenáristů a není se tak čemu divit, že ani Martin Šafránek neodolal. V tomto případě se však staly hned dvě fatální chyby. Za prvné nemají milenci žádné zázemí. Prakticky nic o nich nevíme (ani o jejich motivacích) a tak nám uniká smysl jejich pozdějšího jednání (lépe řečeno důvody, které k událostem vedly). Mnohem závažnější chybou je ovšem nevhodné obsazení. Mohu s čistým svědomím prohlásit, že od Panic je nanic jsem neviděl tak špatné ochotnické divadlo neherců, kteří dostali svou první (a dost možná poslední) velkou šanci. Ve výsledku tak nezaujmou jak samotné postavy, tak jejich představitelé a tím se nám podstatná část děje drolí. Ústřední duo doplňuje dezertér z řad okupantů, který je bohužel stejně nevýrazně zahraný a ještě hůře stylizovaný (jeho snaživé citace Jeseninových veršů spolehlivě dráždily většinu sálu).
Šafránek projevuje tápavost i u ostatních postav, přičemž má otravný zlozvyk, že nastíní určitou situaci a poté se k ní už nikdy nevrátí (přičemž ovšem nic neuzavře). Anglické jahody jsou tak slepencem nejrůznějších osudů, jejichž provázanost je zpravidla daná jen datem roku, ve kterém se příběh odehrává. I rok 1968 má však jen kulisní význam. Zatímco kostýmy a dobové detaily fungují na výbornou, celek působí uměle. Evidentně tu nebyly potřebné finance, které by srpnové okupační období naplno zaštítily a tak tvůrci improvizují a většinu času se jejich film tváří jako prachsprostá televizní inscenace. Na tom má lví podíl samotný režisér Vladimír Drha, který sice neklesl na úplné tvůrčí dno, jak se mu to povedlo v případě Začátku světa, přesto je znát, že ho práce na VKVčkách poznamenala.
Nejzajímavější figurkou celého děje je nakonec otec Viktora Preisse, který musí čelit vlastním ideálům. Je to samozřejmě obří zásluha samotného Preisse, který je zkrátka herec par-excellence, nicméně v případě jeho postavy se povedlo načrtnout tehdejší napjaté myšlení. Pochvalu si zaslouží i Nina Divíškova, Pavla Tomicová a chytlavá hudební vložka Malčik Tomáše Kluse. Sympatická mi též přišla snaha o nestranný pohled na obě strany barikády, nicméně si nejsem jistý, že něco takového ocení diváci, kteří mají srpnové dny roku 68 živě v paměti.
A máme to tu opět - oblíbené klišé, že je to takový „malý český film". Nic lepšího se bohužel o Anglických jahodách napsat nedá. Jakkoli nadějný je nastíněný příběh, uvnitř čeká prázdnota, která se vám po týdnu spolehlivě vypaří z hlavy. Trailer „bez nastíněného děje" byl tentokrát mnohem výmluvnější, než bývá zvykem. A to je u tak významné historické látky věru smutný výsledek.
Hodnocení:
Drama bez napětí, romance bez emocí, tragédie bez oslovení. Chabý pokus o historické okénko, ve kterém jen čas od času nějaký moment zafunguje. Rok 1968 tak stále zůstává v naší kinematografii nevyužit. Možná příště.